OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Baníkovský týden (35.)

Dnešní blogísek bude jinej. Jako by ho napsal Šárin Pek. Prostě fotbal nebude to nejdůležitější. Bude to o lidech a zážitcích. Protože to prostě k fanouškovství patří stejně jako fotbal.

6:30

Sobota. Zvoní budík. Děti pryč. Celý den se ženou jen pro sebe. Ospale vstávám a snažím se jí nevzbudit. Hážu do sebe mandarinku, oblečení, umeju se a potichu odcházím z bytu. Startuju a vyrážím vstříc dálnici.

7:15

D8 je vlastně taková německá dálnice. Že jo. Že jo? Mám trochu naspěch a tak mačkám pedál plynu k podlaze víc, než jak praví zákon.

7:40

Parkuji v podzemních garážích v kancelářském komplexu, kde trávím pět dnů v týdnu. Obsluha se zalepenýma očima těká mezi hodinkami a kalendářem. Jo, chápu. Normálně jezdím na devátou a o všední dny. 

7:55

Hlavní nádraží Praha. Dávám snídani v kavárně, poslouchám turistu hrajícího na klavír a říkám si, že snad to těm našim profíkům půjde alespoň jak tomuhle amatérovi.

8:20

Nastupuji do vlaku s názvem Ostravan do vagonu 2. třídy. Byznysovej parťák z Ostravy s oblibou říká, že zážitek nemusí bejt pozitivní, stačí, když je silnej. A tak jsem se prostě tentokrát rozhodnul vykašlat na premiové nebo první třídy, Pendolina atd. a zvolil normální spoj. Vlak se překvapivě hodně plní. Moje šestimístné kupé obsazují milfka s teenkou které hned vytahují zásoby jídla jak na cestu na Sibiř. A nenabídnou :-). Přichází i muž, kterého podle oblečení tipuju na rybáře nebo vyznavače militarismu. V tom dlouhy pouzdru bude spíš prut, než odstřelovací puška. A je to introvert, tak asi ten rybář.

9:10

Kolín. Přisedá pán, který zřejmě posnídal chleba se sádlem a tunou cibule. Volím přesun do jídelního vozu. Uličkou v protisměru tlačí obsluha vlaku vozík s občerstvením. Copak vozík, tomu bych se vyhnul, ale pozadí obsluhy při jakékoliv pozici zabírá minimálně 80% šířky uličky. Bez toho, abych vstoupil do cizího kupé to nepůjde. A moudřejší (a nižší tonáž) ustoupí.

10:15

Vracím se do kupé. Návštěva jídelního vozu byla osvěžující. Může za to dvojka Pálavy a sýrové tappas. Nejenom. Číšník staré školy (rozuměj, že zažil ještě slovenskou strelu) nejprve obsluhuje slečnu, která přišla pro kapučínko. ,,No tak to bude zajímavý,” říká na její objednávku. Nastává dramatická pauza, kdy dává slečně čas na rozmyšlenou, ale ta objednávku nemění. ,,Nejede mi tryska,” říká a ledabyle šlehá mléko ručně. Bez úspěchu. A tak slečna dostává lungo s mlékem za cenu kapučínka. Zkouší ještě získat tuňákový sendvič. ,,Nemáme dnes žádnej sendvič.” Při oznámení, že hodlá zaplatit kartou jde číšník do kolen, protože ,,to někdy de a někdy ne, a teď zrovna…. počkejte….. máte štěstí.” Přícházím na řadu a požadavek na Pálavu a tappas se trochu zdráhám vyslovit, ale překvapivě uspěji. Usedám v opravdu příjemném prostředí. Vlak náhle staví. Registruji jakýsi vzruch v jídelním i okolních vagónech. A nevoli vůči palubnímu personálu. Ve vzrušených debatách rezonují slova ,,wifi” a ,,nefunguje.” Začíná to vypadat na vzpouru pasažérů. Vzpomínám, jakže to dopadlo se vzbouřenci na lodi Bounty. A tak radši zaujímám, dle nejlepších národních tradic, zásadově nezúčastněný postoj. A oceňuji České dráhy v promyšleném tahu, jak pomocí nenápadné finty nutí lidi spotřebovat více mobilních dat a tím nám je všem zlevnit (vyřiďte pozdrav paní ministryni Novákové). Dramatičnost situace ve vlaku ve mne vzbuzuje pochyby, zda je to plán dostatečně promyšlený. Naštěstí se souprava brzy dává do pohybu a snad i ta wifi lidem naskočila. ,,Prosím Budvar,” oslovuje číšníka nepříliš sympatický muž s notebookem, který sám obsadil jednu ze dvou čtyřek jídelního vozu. ,,Vám pane už nenaleju,” kontruje ostrým hlasem číšník. ,,Dokud tu budete mít todle,” píchne prstem směrem k notebooku. Následuje krátká hádka, kterou čísník ukončuje přinesením několikastránkového přepravního řádu a vítězoslavnou citací z něj. ,,Kdyby přišla inspekce, měl bych to za pět tisíc,” otáčí se k cestujícím a hledá v nich spiklence. Ti místo toho radši nenápadně schovávají tablety a další elektronická zařízení. Odcházím a platím (radši hotově). Možná jsem číšníka popsal jako nepříjemnou osobu, ale tak to vlastně vyznít nemá. Myslím, že je těžké dělat tuhle profesi, když vám pořád něco nefunguje, nedodají vám, co je v jídelním lístku a cestující se na vás jako na nejdostupnějšího člena posádky obrací se stížnostmi na věci, které fakt z kuchyně neovlivníte. Určitá míra, možná trochu drsnější asertivity, je tedy asi nutností. A chování k mojí osobě měl čísník naprosto v pořádku. Možná stačí bejt k němu slušnej… A dost možná by si i ti naši kopálisti zasloužili někoho, kdo se k nim nebude pořád chovat jako chápavej otec, i když nedodrží pravidla.

10:40

Dávám do uší sluchátka a pouštím playlist s názvem ,,pohody.” Z izolace a klídku mě u Hranic na Moravě vytrhává ostrý zvuk střelby ze samopalu. Naštěstí rychle zjišťují, že se jedná jen o příliš hlasité zvonění telefonu rybáře. RYBÁŘE??? Sakra, co je tedy v tom dlouhém pouzdře???

12:00

Ostrava. Pomáhám starší paní s těžkým zavazadlem a vystupuji ve směru dle instrukcí TCHCUNNF (toho chlapa co už nechodí na fotbal). Nevidím, ho tak se přesouvám před halu, píšu mu, kde jsem a za chvilku pro mě přijíždí. To je servis! Bereme to přes lékárnu (rozbolela mě hlava, asi to víno, z piva by se to nestalo) do hospody, kde se schází část ultrasky. Vzduchem znějí chorály, bavím se s lidmi, kteří mi jsou z kotle povědomí, ale jinak je neznám. Dávám kofolu, malý pivo a ibalgin. Přesouváme se pěšky ke stadionu. TCHCUNNF si kupuje lístek na hlavní do sektoru jak mám lístek už z Prahy já. Proč na hlavní? Musím zde o poločase zařídit jednu věc. Tenhle tejden pro mě zatím moc fajn nebyl. V pondělí jsme pohřbili babičku, mě asi nejbližšího člověka z rodiny. Přál bych vám někdy znát tak laskavého člověka jakým byla, a který dokázal bez pár hodin po 97 let dávat lidem tolik dobra a radosti. Když se mě ptávala na Baník, tak říkala: ,,To je dobře, že děláš věci, který tě baví. Vždycky musíš mít v životě něco, co tě baví.” A tak jsem prostě nemohl tu Boleslav vynechat… Baník jde brzy do vedení, hra nevypadá vlastně špatně, má spád a v určitých pasážích si umíme vytvořit tlak. Před půlkou necháváme neobsazeného Mešanoviče, kterému míč po centru vrátí hlavou Komličenko a je srovnáno. S tím Lašty nic dělat nemohl. Sakra, tohle je škoda. Klobása, kterou mi TCHCUNNF přinesl mi najednou zhořkla. Nebýt v ní ty nechutný křupky, vlastně by nebyla tak zlá, jak jsem o ní od všech slyšel. Mimochodem ten Komličenko, ikdyž nedá gól, podrží hodně míčů a u obránců má sakra respekt. Vlastně mi dost připomínal stylem hry Baryho… Nenaučil se to od něj při společném angažmá v Liberci?

V pauze se vydávám na hlavní udělat něco, za co by mě babička pochválila. Totiž udělat někomu jednu malou radost jen tak. Proč? Protože můžu. A protože si to ten kluk zaslouží. Vzhledem k tomu, co ho v životě potkalo by mohl být zahořklý a zlý. Místo toho všechny povzbuzuje, nikoho neuráží, nesráží. Prostě fajn člověk. A já jsem rád, že takové lidi na Baníku potkávám.

Už ale začíná druhá půle a tak se vracím na pozici A2. Chlapce ze sekuritky vystřídala slečna, které v průvanu u průchodu byla očividně zima. Říkám TCHCUNNF že se jí půjdu zeptat, jestli nechce zahřát. Pokaždý, když se zvednu mě TCHCUNNF za použití donucovacích prostředků zadrží. Přitom jsem se jako pravý gentleman jen chtěl zeptat, jestli nechce donést čaj, nebo půjčit TCHCUNNFovu bundu :-). Tak nic, no. V druhé půli dostává při střídání správně Granec přednost před Holzerem, Šašinka ukazuje, že buď má sílu běžet, nebo zakončit, nikdy ne oboje dohromady, a tak ho po vystřídání v ofenzivě zastupuje Zio. TCHCUNNF říká, že výškově je to srovnatelná náhrada, já dodávám, že i technicky jsou na tom stejně :-).

16:00

Mizíme ze stadionu a TCHCUNNF usuzuje, že si sami nestačíme a tak nabíráme společnost a míříme do nějaké golfové plzeňské restaurace. Zde si doprovod objednávý šnyt, já s objednávkou malého piva ostatní pobavím. ,,Takže taky šnyt,” dostávám poučení od servírky. Tak si pak dám to malé pivo ještě jednou. Fakt dobrý. Kecáme o všem možném, nejen fotbalem je člověk živ a baví mě to. Nakonec jsem rád, že to takhle TCHCUNNF vymyslel.

17:40

Čas se nachýlil. Ještě je mi z auta ukázána Poruba, kterou si chci někdy pořádně prochodit a poznat zdejší architekturu. Je čas přesunout se na nádraží. Loučím se a vím, že nikdy nebudu litovat času, který Baníku dávám. Nejde jen o fotbal, emoce, jde i o lidi, který bych jinak nepoznal. A byla by to škoda. Ikdyž jsem pro ně možná spíš tak trochu exot, pražák, něco jiného na ,,P” a kdoví co ještě :-)

18:15

Na třetím nástupišti je kromě mě i skupinka baníkovců, určitě pohodářů, kteří ale trochu zbytečně plaší fotbalem nepolíbené ostatní čekající. Alespoň vím, že jsem na správném nástupišti a nesednu omylem na vlak do Opavy (té kurvy), kde by mě s pražským přízvukem nejspíš zbili jako domnělého příznivce Sparty, což by byl takový hezký paradox. Varsovia přijíždí víceméně na čas a tak mě čeká už jen návrat. Myslíte, že ze zážitků je to vše? Tak to byste se tedy pletli :-)

Nasedám do kupé s mladší sympatickou paní se sluchátkami v uších a nějakým teenagerem, který se také zdá v pohodě. Brzy po rozjezdu vlaku přisedá chlápek v trekových kalhotech, vietnamské napodobenině adidas trička, baťohem a berlí. ,,Kam jedetéééé,” zahaleká na dosud tiché kupé, když se posadí. “Do Olomouce,” řekne paní. “Do Zábřehu,” řekne kluk. ,,Do Prahy,” přiznám se já. ,,Hehééé, já jedu do Budějic, hehéééé, tak to pojedeme do Prahy spolu.” Tuším v jeho radosti cosi zlověstného. ,,Tam jsou ňáký ty, ty, ty fanoušci, jak tam vedle řvou. Von byl fotbal? Jak dopadl?” Vyprávím mu to. ,,Jooooo? No já byl na přehlídce mažoretek, já zase jezdim fandit jim.” O co hlasitější bylo následující půlhodinové vyprávění o mažoretkách, o to bylo méně poutavé, a tak spolucestujícímu dávám přezdívku Pepin. Kdo viděl Postřižiny, ten ví… Vlak staví v Hranicích a mladík mířící do Zábřehu se slovy: ,,tak já už vystupuju,” nenápadně odchází do vedlejšího vagonu. Místo něj přistupuje solidně vypadající paní s velkým kufrem, který ji pomáhám umístit nad hlavy. Pepin říká: ,,Jestli chcete, abych byl zticha, tak já budu zticha.” Místo čekání na odpověď začíná vypočítávat výluky v železniční dopravě plánované do roku 2020. Nebo to bylo 2030? Paní předstírá spánek. Slečna spolucestující nás v Olomouci s viditelnou úlevou opouští. ,,Tak já du zalejt zahrádku,” křičí Pepin, když se vlak dá zase do pohybu. Jak opustí kupé, paní dosud předstírající spánek na mě hodí pohled říkající: ,,co to jako kurva je???” A to ji rozhodně nepodezírám, že slovo kurva patří do jejího běžného slovníku. ,,A to jste přišla o přednášku o mažoretkách,” říkám a ona dostává záchvat smíchu. Následně zas velmi věrně předstírá spánek… Pepin vytahuje z baťohu skleněný půllitr a dvě dvoulitrové pet lahve piva. ,,Je sice polský, ale pít se to dá.” A následuje vyprávění o tom, že samozřejmě není žádný opilec, ikdyž mu vlak před dvanácti lety ujel nohu, když usnul na kolejích. Paní vystupuje v Pardubicích, a tak mám Pepina až do Prahy jen pro sebe. A tak se dovídám i další pozoruhodnosti ze života beznohého invalidního truhláře z Budějic. O tom, co dávají v Sama doma, jak sám vykoumal termiku svého domu, že kromě mažoretek ho zajímá pole dance, ale nemám si myslet, že je nějakej úchylák a že ty dvoulitrový petky dělaj nějaký menší, protože mu v nich už nic nezbylo. Varsovia jídelní vůz nemá, jak zjišťuji u průvodčí, a tak si jeho přítomnost užívám až do Prahy. A smířlivě si sám pro sebe pána hodnotím, že vlastně si zaslouží i můj obdiv. Dost lidí s jeho osudem by na výlety napříč republikou za tím, čemu fandí, zcela rezignovalo. Kdoví, jestli za mažoretkama nenajezdí víc, než já za Baníkem…

21:45

Vystupuji na pražském hlaváku a jako bych bažil po dalších zážitcích, místo metrem mířím na Florenc pěšky. Nic zaznamenáníhodného se už ale neděje. Sedám do auta a chvíli před jedenáctou jsem doma. Musím konstatovat, že jsem si den bez dětí s mojí ženou opravdu užil. Nevím tedy moc, co dělala ona, ale já se na ní těšil. A když mě přivítá slovy: ,,Jsem ráda, žes jel, vypadáš, žes příšel na jiné myšlenky,” tak vím, že jsem si vybral správně. Nejen, co se klubové lásky týká.