OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Baníkovský týden (46.)

Znáte ten vtip, jak se jde velitel zeptat strážného, zda se během služby něco nestalo? ,,Velitel útvaru přijde do práce a dozorčí roty mu hlásí:"Pane veliteli po dobu mé služby se nestalo nic zvláštního,akorát jsme zlomili násadu od lopaty." “To nic, a proč jste ji zlomili?""Zakopávali jsme služebního psa.""A co se mu stalo?""Přejeli ho hasiči.""Bože,co tady dělali hasiči?""Hasili muniční sklad.""No,a co tomu říkal skladník?""To nevím,to v tom rámusu nebylo slyšet.""Ježišmarjá,a proč mi to říkáte takovou oklikou?" "No,já jenom abyste se nezastřelil jako náčelník štábu.” Tak přesně v takovém duchu by se dal popsat výjezd na poslední zápas sezony.

Ráno se rozloučím polibkem s polospící ženou a vyrážím do Prahy abych byl nejpozději v osm na nádraží. Dávám ranní kávu, mimochodem nevalné kvality, a očekávám příchod velitele výpravy Trevora a dalších kluků, co jezdí na Baník. Očividně se rozhodli nespoléhat pouze na nabídku jídelního vozu a přináší si zásoby.

V sedmi obsazujeme šestimístné kupé Ostravanu, seznamujeme se a vlak vyjíždí. Pivo, které by průměrnému konzumentovi stačilo na týden, dochází kousek za první zastávkou v Libni. A tak se část přesouvá do jídeláku.

Tam to vypadá, že lidi nejezdí vlakem pro to, aby se někam dostali, ale aby se najedli. Fronta je veliká, a kapacita kuchyně nestíhá. Bavím se, jak si mnozí cestující prohlížejí různá taková ta líčka na víně … a pak si stejně objednají hemenex nebo omeletu se žampiony. Velitel hlásí, že mám vzít šest piv. Přemýšlím, jak to do vedlejšího vagonu pobereme, ale to jsem očividně nepochopil, že to je jen takové drobné zavlažení pro příchozí dvojici výjezďáků. Sám se zase musím vymykat, a tak si dávám sekt. Lahev se vejde do zadní strany kalhot, jenže když ji za chvíli chci vytáhnout, nějak v kapse drží. Při snaze lahev ze zadní kapsy vyprostit dělám asi docela zajímavé pohyby, protože pozoruji vzůstající zvědavost okolí, a když pak z oblasti svého pozadí vytahuji lahev sektu, frontou to zašumí. No, necítil jsem se úplně…. dobře…

Pozornost na sebe naštěstí rychle strhává nerudný pán, který se jal personál jídelního vozu poučovat o jejich práci. Fakt protivnej chlap. Velitel výpravy se ukazuje jako gentleman a dámy začne hájit. Čímž si vyslouží výhodu čepování dalších piv mimo pořadí. ,,Já vás znám,” říká mu po chvíli jiná slečna, ,,vy jste jen z Prahy do Pardubic minule vypil šest piv. Taková typicky ženská věta, kdy nevíte, zda se jedná o pochvalu či ne. ,,Prý se tu někdo pere,” přichází se dotázat do jídelního vozu průvodčí budící respekt stošedesáti centimetry a čtyřiceti kily, ale myslí to dobrácky a je rád, že se kolegyň z jídelního vozu někdo zastal.

Vracíme se do kupé, kde nás čeká překvapení. Jedno z míst obsadila žlutomodře oblečená spící dívka. Podle zablácených bot, unaveného výrazu a slunečních brýlých ,,drum and bass” to vypadadá na těžkou noc. Musela to být jazda. ,,Jazda, jazda, jazda, jazdaaaaaaaa, techno, techo, techno, pouští oblíbenou píseň velitel výpravy a přidává se svým zpěvem. Jakože fakt hlasitým zpěvem. Se slečnou to ani nehne. A tak si s ní ostatní začnou pořizovat selfie, což jak je mi následně vysvětleno, je oblíbená výjezdová zábava. Jsou mi ukazovány různé úlovky. Oceňuji zejména fotografii, kde se do záběru vejdou tři zcela zboření lidé. Průvodčí se pokusí rozjíždějící se zábavu umírnit nesmělým ,,pst.

Dovídám se, že jeden z party je příznivec Baníku z Plzně. Co jsem za žabaře oproti němu, když jedu na domácí zápas z Prahy. Respekt jako!

To to utíká, když se člověk baví, nádraži Svinov už je tady. A protože se přiblížila doba oběda, míříme do nedaleké restaurace. Nevím, co slečna servírka vystudovala, ale mohla by být inženýrkou přes… Znáte taková ta zvířata, co dělají ,,mééééé?” A tak ani neprotestuju, když mi přináší i polévku, kterou jsem si neobjednal. Některé kamarády jsme u nádraží opustili, s jinými se setkáváme u oběda. A po něm je čas se přesunout ke stadionu. ,,Soudruzi, vite kolik západoněmeckých soudruhů se vejde do západoněmeckého tanku,” či něco podobného říká v jedné ze svých rolí Miroslav Donutil. Tak kdyby vás zajímalo, kolik lidí se vejde do kombi střední třídy, tak odpověď je, že o 40% více, než je v technickém průkazu uvedená přepravní kapacita. Panu řidiči díky za odvoz ke stadionu i zpět.

Míříme do fanzony, potkáváme se s Nikosem, který má Baník nejen v srdci, ale i na botách a opět se mi potvrzuje, jak se u lidí propíše jejich povaha do tváře. Jako bude mi ctí toho chlapa potkat někdy třeba nefotbalově a popovídat si o lidech, vaření, životě… A takových lidí člověk pozná na výjezdech spousty. Jedna z věcí, proč rád prchám z Prahy je, že když se s někým ze Slezska bavíte, nemusíte přemýšlet za tři rohy, co si ten člověk opravdu myslí, ale stačí se prostě přímo zeptat.

Zápas se blíží, jdeme do sektoru. Zatímco víčka od lahví jsou zabavována, jiný pronese do kotle kovovou koloběžku. Boleslav jde brzy do vedení, první půle z naší strany nic moc, ve druhé tlačíme, ale zase je z toho prohra, zase s nulou vstřelených branek a zase jsme s poháry ostrouhali. Přestože do toho dali hráči všechno, tak jako já na tribuně. Když jazda, tak se vším všudy.

Po zápase kotel hráče vytleská, ti si ale plácnout nepřijdou. To je chyba sakra. Však tam bylo hodně děcek, která na to čekala. I bez hromadné invaze na hřiště se chci dostat k rohovému praporku a nechat se s ním alespoň vyfotit. Zabrání tomu nástup sekuritky. ,,Kdyby za vámi hráči chtěli, tak neodešli.” Hmmm, tak dík. A tak se třicet, čtyřicet lidí, kteří vylezlo na tartan, zase vrací na tribunu a odchází.

Tentokrát již v předpisovém počtu se s panem řidičem přesouváme do Svinova a jdem do hospody. Nakonec měníme spoj na dřívější a setkáváme se tak zase s částí dopolední výpravy. Zásoby se na stole objevují ještě hojnější, než ráno. Na absenci jídelního vozu je zřejmě třeba se připravit. Velitel nejprve umě zorganizuje přesun cestujících tak, abychom mohli sedět pohromadě. Kromě naší čtyřky je ve vlaku pár dalších skupinek mířících ze zápasu a… no, cesta zpět mě bavila o dost méně a nebylo to dáno výsledkem. V konfliktech se prostě nevyžívám. A tak jsem rád, že na výzvu k vystoupení v Hranicích nereaguje nikdo ze skupiny, se kterou cestuji, protože aby se baníkovci prali mezi sebou, to by mě štvalo.

Názory na ztrátu pohárů zaznívají různé, od konce s fotbalem, propíchání míčů, po ten, že to byla skvělá sezona. Velitel výpravy se opět ukazuje jako gentleman a pomáhá paní s těžkým kufrem na perón. Sebekriticky však uznávám, že kdyby v reálném životě existoval ,,BAN” jako v životech virtuálních, pak bychom pár bloků od spolucestujících asi dostali…

Praha je cestou z nádraží pozdravena pár pokřiky a míříme ještě na rumový a pivní rozchoďáček. V mém případě tonic. A pak už si jdeme po svém. A já jsem si skoro jistý, že se všichni, včetně těch, kteří odcházeli odhodlaní propíchat míče a s fotbalem nadobro skončit, zase za pár týdnů sejdeme na sektoru. Jinak to být prostě nemůže. Protože být fandou Baníku je někdy utrpení, ale ještě horší je mu nefandit.