OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Baníkovský týden (72.)

Páteční cesta do Ostravy byla motivována dvěma cíli - navštívit slezské derby a narozeninovou párty jednoho z bandy. A zatímco fotbal byl spíše zklamáním, zbytek noci stál za to. Byla to příjemná změna. A změnou by měl skončit i celý fotbalový podzim.

Ale pěkně popořádku. Od čtvrteční noci jsem zažíval spoustu signálů, že nic nepůjde tak hladce, jak si to člověk v představách maloval. Sice před spaním dávám mobil do nabíječky, jenže ta není v zásuvce. V pátek před polednem, když se chystám z práce na vlak koukám na hodinky, a ukazují mi dost času. Jenže letmým pohledem na monitor odhaluji docela velký časový rozpor a následně i jeho důvod. Hodinky se zastavily. A tak na poslední chvíli popadnu jízdenky, lístek a doslova utíkám na vlak. V něm si věším bundu a teprve teď si uvědomuji, že jsem ráno šáhnul po modré se žlutou podšívkou… Sakra.

Pocity trochu vylepšuje sklenka sektu a milý personál a čtení knížky o strastiplné pouti do Santiaga de Compostela, která je poutníkům značena obrázky modrožlutých mušlí. Modrožlutých… už je to tu zas.

Ostrava mě vítá prázdnou Nádražní ulicí, hloučky postávají jen u četných zastaváren. Asi těžké konce měsíce. Po pár minutách se ubytovávám a dávám chvíli relax. Kolem čtvrté nasedám na tramvaj a mířím ke stadionu s bundou zapnutou až ke krku. Postupně přibývají skupinky mířící stejným směrem, včetně jedné, která trochu zbytečně působí na nefotbalové cestující obtěžujícím dojmem. Nevím, tohle mi přijde vždycky trochu zbytečné.

Konečně stadion, prvními kroky mířím k fanshopu pro šálu a čepici. U čepice dlouho váhám, kterou budu chtít, načež když si konečně vyberu, tak mi paní prodavačka sděluje: ,,Takže ještě toho kulíška s bambulkou.Ehm, no tak asi radši tu čistě modrou.

Stíhám rychle popřát oslavenci a obdržet od něj pozápasové instrukce, odděluji se a jdu na hlavní. Klobása hezky voní, ale zle chutná. Namlsán z vesnických stadionků opravuji minulý dojem, kdy jsem psal, že není tak hrozná. Je. Na tribuně se řeší problém s lístky, jelikož více lidí má platné lístky na úplně stejná sedadla, nakonec jsou někteří usazeni jinam a fotbal může začít. Úvodní vlajkové choreo pecka, co ale ty prázdná místa na stadionu?

Fotbal? No řeknu vám, že takový průběh jsem nečekal. Opava byla perfektně připravená, hustě obsazovala prostor kolem Smoly, který když vyhrál hlavičku, tak míč skončil stejně na opavských nohách. A pak se žlutomodří rychle tlačili vpřed a byli odvážní. Tak jednoduše jim stačilo hrát na Baník… Když nervy na uzdě neudržel faulovaný Jánoš a profackoval faulujícího Součka, ztratil jsem zbytek optimismu. Adamovi bych to nevyčítal. To jak mu Souček padal na nohy smrdělo blbým zraněním, sám Souček polovinu zápasu proležel, často po svých vlastních faulech. Paradoxně v deseti jsme začali hrát víc po zemi (čímž se Smola na hřišti stal zbytečným) a v závěrečných minutách nebylo díky pokusům Fleišmana a Diopa daleko k tomu, aby přeci jen derby skončilo vítězně. Jenže štěstí se přiklání k tomu, kdo vyhrát chce. Hráči na hřišti asi i chtěli, ale co ten pán na lavičce, který tam pošle Procházku za Hrubého???

Písk, konec, hosté slaví jak kdyby postoupili do ligy mistrů a my? Bavila mě produkce Ultras Baníku, líbil se mi výkon Laštůvky, solidní byly oba kraje obrany, tentokrát mi slušný přišel i Hrubý, ale tím to hasne. Nezdá se mi náhodné, jak hráči s formou po příchodu do Baníku vadnou a trvale dobrou výkonnost si drží jen buldočí povahy typu Stronatiho, Fleišmana, Filla, Jánoše.

Po zápase se schází skupina zvaná na narozeniny a brzy se dostavují i nezvaní hosté ve stříbrnoŽLUTOMODRÝCH Crafterech. Prý se máme rozejít :-). Taxíky nás vezou k centru noční zábavy, jen je tedy všude dost plno. Ale zas mohu obdivovat vánoční výzdobu, sochu Špinarky a nakonec alespoň končíme v lokále, kde mají zelenou. Ze stolu se záhadně ztrácí cedulka ,,reservé“ a oslava může začít. Nápoje jsou míchány se skandováním, na polici obdivuji knihu ,,Ikarovy ženy“ pojednávající o pilotkách bojových letadel SSSR a tak i intelektuální potřeby jsou naplněny. A může se pokračovat na Stodolní. Tedy nechci popisovat detaily, ale po osmi zelených, čtyřech rumech a pár vodkách jsem kolem půl třetí usoudil, že je akorát tak vhodná doba vrátit se na hotelový pokoj a zbytek noci nechat ostatním. Bylo to hrozně fajn, zejména Escobar si mě získal a nějaké ty narozeniny by mohly být častěji.

Ráno vstávám, hlava čistá, nohy jisté, na snídani procvičím angličtinu s Řekem, který si stěžuje na zimu a tak radši povídáme o fotbale a řecké kuchyni. Moc času nemám, balím se a jdu na nádraží. Překvapuje mě pohled na tabuli s odjezdy vlaků. Sakra, vždyť tady ten vlak není… Jo on Opavan jezdí ze Svinova… Díky taxíku stíhám, a jak zvláštně celý výjezd začínal, tak i končí.

Cestou přemýšlím, co by muselo být jinak, aby si člověk odvážel radost z fotbalu, nejen z následného programu. A jedna taková věc, jedna taková změna mě napadá. Myslím, že na ni uzrál čas. Díky Bobe. Dokázal jsi dost. Ale už stačilo.