OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Nejdelší výjezd roku

Je to takový paradox. Když chci navštívit ,,domácí” zápas Baníku, je to pro mě nejdelší výjezd roku. Baník jsem viděl násobně vícekrát na hřištích soupeřů, než na Bazalech nebo ve vyhnanství. Start nové sezony proti Jablonci jsem si nechtěl nechat ujít. A zažít tak naruby zhruba to, co zažívají stovky fanoušků Baníčku na cestách napříč republikou za svým milovaným klubem.

Jak fotr od rodiny, která mě neštve, naopak mě čas trávený s ní baví, a jako člověk, na němž leží tíha rozhodování v jedné menší firmě musím návštěvy zápasů celkem plánovat. S láskou vzpomínám na studentská léta, kdy čas jako by byl neomezená veličina a peněz na své koníčky jsem měl vždycky dost. Jestli to tedy nebylo hlavně tím, že mým největším koníčkem bylo hraní fotbalového manažera, Fify na herní konzoli Sega nebo návštěva knihoven a popíjení levných alkoholických nápojů v množství menším, než malém, se stejně divným kamarádem. Tehdy nikdy  nebyl problém šáhnout do kasičky, koupit lístek na autobus, a dojet do Prahy na Baník. Nyní to znamená uzpůsobit si pracovní program a rozloučit se s rodinou. Utřít smutnou slzu ze tváří dětí a ženy (nebo by to byla slza radosti, že bude chvíli ode mě pokoj?) a vyrazit na cesty. Z Mělníka to je nejlepší do Prahy autem a pak dále vlakem. Kultura, pohodlí a nakonec i cena, palubní servis a hlavně stav dálnic dělá z vlakového spojení mezi Prahou a Ostravou možnost nejpohodovější. Ikdyž zkusit někdy výjezd na domácí zápas letadlem mě fakt láká! Pravda, oproti cestám Baníkovců opačným směrem to má jednu zásadní nevýhodu. Když už zde narazím na nějakého fanouška fotbalu, bývá zpravilda postižen chorobou podobnou lepře. Nosí totiž symboly nějakého jiného klubu.

Tři a půl hodinky ve vlaku utečou. Lze třeba pozorovat krajinu za oknem (strom….. strom …… strom…. keř …. strom…. strom…. cikán s dvoukolákem železa….), číst články fanouška Sigmy o Baníku v Deníku Sport, vyřizovat maily, hledat pravou malinu v řeckém bio malinovém jogurtu, pozorovat spící lidi, pročítat Twitter (profily zrzek moc nesjíždím, jeden fajn originál mám doma), weby o Baníku, řešit, zda je lepší Volvo nebo Subaru, protože na rozhodnutí mám už jenom tak rok a je to otázka života a smrti… No vlastně tři a půl hodiny není zas tak málo a moc to neuteče. V partě souputníků, hornických synků a dcer, musí cesta utíkat lépe. A to třeba i do Sokolova, kde více potěšení než předvedená hra prý nabídly záchodky.

Pohybovat se osamoceně po Ostravě s přízvukem středočecha s sebou nese také určitá rizika. Co si budem povídat. Ale to k tomu patří. A navíc co jsem se vrátil do kotle, na rozdíl od návštěv protilehlé má člově příležitosti lidi kolem sebe poznat. A řeknu vám, každý novinář žvanící v médiích o svalnatých alkoholicích by měl někdy mezi Baníkovce přijít. Ale chápu, že příběh o normálních slušných lidech, kteří se starají o svou rodinu, poctivě pracují a ve volném čase se věnují podpoře svého klubu neprodává a tak se ani nehodí do krámu. A že občas někdo zazlobí? Jo milí zlatí, fotbal a fandovství není balet či návštěva opery. Mimochodem, při návštěvě divadel zemře v České republice statisticky více lidí, než na prvoligovém fotbale. A o nametených řidičích vracejících se z vernisáží nemluvě. To jen taková vsuvka k té společenské nebezpečnosti.

Pokud jezdíte za fotbalem, tak určitě i ve svém okolí najdete někoho, kdo nad vašimi cestami kroutí hlavou a ptá se, zda vám to za to stojí. Jasně, že stojí. V životě lze litovat jen věcí, které jste neudělali. Baník mi dává do života emoce. Jsem celkem chladný, navenek neprojevující se  člověk, ale na těch devadesát minut se vždy měním v člověka až extrovertního, schopného opustit svou komfortní zónu klidu a pohodlí. A na těch devadesát minut vypouštím z hlavy všechny starosti, problémy, tíživé myšlenky, obavy z budoucnosti. Na devadesát minut získávám svobodu od okolního světa. Zažívám návaly radosti a nadějí, návaly vzteku a zklamání. Ano, stojí mi to za to. Proč? Protože Baník pičo!

A ještě s jednou věcí se vám svěřím. Já svůj výjezd popisuji jako něco vcelku obtížného. Pro mě je to ale pohodička, jen otázka rozhodnutí a organizace, kterou mám ve svých rukou. Stovky výjezďáků obětují kvůli Baníku a svým důvodům, proč jezdí, mnohem, mnohem víc. Mají můj velký respekt. Přesto vím, že i pro ně to má smysl. Vysvětlit jiným to však nejde. To musí člověk zažít, musí to v sobě cítit. Tak vzhůru na Jablonec!